Malé lázeňské městečko v maďarské oblasti Zala se pyšní největším termálním jezerem v Evropě. Leží uprostřed města a nad ním jsou krásné, stylové lázně. Tato voda je blahodárná i pro sportovce, protože působí na regeneraci svalů a kloubů.
Jenže naše regenerační období se nám letos trochu oddaluje ( ale brzy bude!) a tak jsme si rovnou švihli originální závod Hevizibivaly ve dvojici.
Splavování nás bavilo, ale oba jsme na lodi pořádně byli na základce. Sice jsme věděli, že říčka je teplá, ale „cvaknout se“ a vykoupat se v ní v listopadu – tak to jsme fakt nechtěli. Jenže tady bylo vše dokonale zorganizované. Organizátoři nám zajistili loď, vesty i barel na věci. Loď si tady můžete buď půjčit nebo mít svou. Závodí tady týmy i jednotlivci, my jsme jeli jako dvojice.
Lodě startovaly dle určeného pořadí jedna za druhou. Pomohli vám do ní, takže se na začátku žádná koupačka nekonala. Říčka vede z jezera a je moc krásná. Je protkaná kvetoucími lekníny a vede překrásnou krajinou. Počasí bylo fajn, slibovaný déšť se naštěstí nekonal. Nebylo by úplně příjemné být v lodi mokrý a hlavně sedět v mokru. Zato byl ale vítr a pořádný, takže jsme mzseli stále řídit směr lodi, protože občas nás to dost foukalo do stran.
Byla jsem překvapená, jaká je to s pádlem makačka. No to jsem zvědavá, jak tohle dám deset kilometrů, to pak druhý den nehnu s rukama. Říkala jsem si. A potom běžet? To bude zajímavé!
Po dvou kilometrech jsme věděli, že přijde velmi nízký most, takže se musíme sklonit tak, abychom si nerozbili hlavy. Prostě jsme si jen lehli.
Cesta utíkala, občas jsme zviolili taktiku „buldozer“ a v místech, kde to jiní objížděli jsme jeli přímo rákosím rovně. V Míšovi se zase mísila závodní touha a na žádné odpočívání či focení nebyl čas. Tady se makalo a soutěžilo.
V depu jsme se rychle převlékli, napili se a hodili do sebe banán, tyčinku a hned jsme běželi. Přece se tady nebudeme zbytečně zdržovat, ikdyž se čas v depu nepočítal do závodu. Běžíme. Jenže vítr fouká přesně proti nám. Mám pocit, jako bych stála na místě. Jde to fakt hodně ztěžka. Míša najednou okolo mě jde. „No to klidně můžu jít, když ty tak pomalu běžíš!“ huláká na mě. To snad nemyslí vážně! Já tady bojuju s větrem a on říká, že se flákám a že nám to zase sabotuju! Zase si vzpomínám, proč závody neběháme spolu. Protože bychom se pohádali. Zuřím a po tváři mi tečou slzy vzteku. To snad nemyslí vážně!
Přivírám oči a snažím se bojovat s větrem, aby aspoň nějaké tempo bylo. Míša v klidu fandí lidem na lodích, běžíme totiž přímo okolo kanálu. Jsem jako stroj, dávám nohu před nohu. Je to náročné, ale pak přichází úseky, které jsou stromy kryté před větrem a běží se hezky. Dobíháme do Hévízu, probíháme okolo místa startu, kde jsme nasedali na lodě a běžíme dál směrem k lázním, kde je cíl.
Tady už pěkně pádíme a jsme tu! Chci pak za cílovou čárou chvíli dělat uraženou, ale Míša říká: „No vidíš, jak jsi zrychlila!“ No nevím, zda mi úplně jeho metoda „vydeptat druhého z týmu“ moc nesedí. On mi tvrdí, že to funguje, že tak pak běžím rychleji. No nenechám si tím kazit náladu. Jedno je jisté – závod byl dokonalý a moc jsme si ho užili. Sice jsme si na rukou odnesli mozoly a jeden krvavý puchýř, ale stálo to za to! Pokud se o závodě a o Hévízu chcete dozvědět více, podívejte se na stránky heviz.hu – základní informace tu mají i češtině. Děkujeme za pozvání, tady se zas opravdu rádi vrátíme.
