Historie lázní

Z močálu plovárna, z plovárny léčebné lázně. Historie léčebných lázní, které patří k nejstarším v Maďarsku, od zatlučení prvního dřevěného kůlu až do přelomu tisíciletí…

Historie Hévízských jezerních lázní ve zkratce
Hévízské léčebné lázně v letech 1795–1905

První lázně sestávající ze dvou budov na obdélníkovém půdorysu nechal na jezeře postavit majitel panství hrabě György Festetics I. v roce 1795. Věhlas zdejších léčivých vod s blahodárnými účinky se v roce 1801 rozšířil až do Vídně. Zpráva z roku 1818 se již zmiňuje o bílých leknínech na hladině jezera, které byly v roce 1898 doplněny o další indické druhy. V roce 1858 se započalo se zalesňováním okolí, modernizací lázeňských budov a stavbou penzionů na břehu jezera. Uprostřed jezera byly vybudovány mužské a ženské zrcadlové lázně (lázně obklopené kabinami), mnozí však využívali ke koupání tehdy ještě mnohem širší odtokový kanál.

Lázně Hévíz do konce 20. let 20. století

Nájemce zdejších lázní Vencel Reischl od roku 1905 usiloval o to, aby se Hévíz stal mezinárodním lázeňským střediskem. Původní lázeňskou budovu nahradil budovou s kupolí a zasloužil se také o výstavbu několika moderních hotelů, restaurací a „Kulturního salonu“, který je nepostradatelnou součástí každých lázní. V roce 1907 byl starý dřevěný most nahrazen novým krytým mostem a vznikl charakteristický hlavní vchod se dvěma věžemi. Ve stejném roce bylo postaveno Hévízské sanatorium a Léčebný hotel. V roce 1911 byl městu udělen titul „osada lázeňského typu“. Díky iniciativě Vencela Reischla v té době již v Hévízu působili renomovaní lázeňští lékaři, kteří díky úspěšnému experimentování postupně vyvinuli tradiční metody hévízské léčby.

Lázně Hévíz ve 30. letech

Po roce 1926 následovalo další období rozvoje. Postavena byla charakteristická Lázeňská budova na břehu jezera a v roce 1932 dostala hlavní budova prosklenou střechu, takže byla zcela krytá. V roce 1930 už v obci stálo 7 hotelů, 11 hostinců a 40 vil, zatímco pestrý kulturní život lákal téměř 16 tisíc návštěvníků ročně. V těchto šťastných letech míru byl zdejším primářem Dr. Vilmos Schulhof, který se svou prací zasloužil o rozvoj lázeňské léčby v Hévízu a dnes je po něm pojmenována promenáda vedoucí k Jezerním lázním.

Hévízské stavby před rokem 1945

Současně s první lázeňskou budovou z roku 1795 byl vybudován i lékařský dům, přezdívaný „dům pouštění žilou“. Zatímco v první polovině 19. století tvořily okolí jezera pouze rákosové mokřady, od 50. let 19. století se zde plánovaně budovaly čím dál krásnější hotely a penziony. V roce 1870 už stály domy číslo I–VII, avšak pouze dům číslo VII byl dvoupatrový. Postavena byla také římskokatolická kaple (později zbořena) a na počátku 20. století hotely, budovy bazaru nebo „Kulturní salon“, ve kterém se pořádaly koncerty a plesy. 2. světová válka však rozvoj ukončila a většina budov byla přeměněna na vojenské nemocnice.

Lázně Hévíz v 50. a 60. letech

V roce 1948 byly Jezerní lázně se všemi pobočnými budovami a parkem, jež byly až do té doby majetkem rodu Festeticsů, znárodněny a započalo období státem řízené rekreace. V roce 1952 byla založena Státní lázeňská nemocnice v Hévízu a ještě v tomtéž roce byl Hévíz vyhlášen lázněmi národního významu. V roce 1968 byla dokončena tehdy nejmodernější krytá lázeňská budova v zemi, která byla plně vybavena balneoterapeutickými přístroji. V tomto období byl primářem hévízské nemocnice mezinárodně proslulý revmatolog Dr. Károly Moll, který je zároveň vynálezcem metody zátěžové lázně.

Lázně Hévíz v 70. a 80. letech

V 70. letech 20. století turistický ruch (i díky návštěvníkům ze západní Evropy) natolik vzrostl, že bylo nutné vybudovat další kvalitní hotely a přestavět budovy Jezerních lázní. Dřívější budovy s kupolí byly od roku 1977 postupně nahrazeny budovami s věžemi s krytinou z modřínu. Kompletní rekonstrukce byla dokončena v roce 1985, hosté se však z nových zařízení netěšili dlouho, protože byla dne 3. března 1986 zcela zničena požárem. Nové budovy byly nakonec dokončeny v roce 1989.

Investice a rozvoj v novém tisíciletí

Budovy Jezerních lázní se i po velké rekonstrukci v roce 1989 dočkaly několika renovací a rozšíření. Nejprve byly zakryty dva centrální bazény, jež byly až do té doby otevřené, čímž se centrální budova stala zcela odolnou vůči povětrnostním vlivům. V roce 2010 byl otevřen Lázeňský dům Festetics, který byl postaven u vchodu z ulice Endre Adyho a rozšířil nabídku služeb Jezerních lázní o wellness služby. Na břehu poblíž letního vstupu bylo dokončeno dětské hřiště a dětské bazény a vedle jedné z teras na opalování na jezeře byl vybudován veřejně přístupný bahenní bazén. Investice probíhají i nadále, nedávno byla například v budově otevřena Laboratoř analýzy pohybu Kinesio.

Lázně Hévíz jsou vlastně snem jednoho sládka.

Poté, co Vencel Reischl mladší (1839? – 12. srpna 1923) v raném věku osiřel, vzal si ho k sobě jeho strýc Vencel Reischl starší, sládek původem z Čech a majitel pivovaru Reischl v Keszthelyi.
Chlapec se vyučil sládkem v Českých Budějovicích. K dalšímu učení byl poslán do Štýrského Hradce, odkud se v roce 1862 vrátil domů do Keszthelye. V roce 1865 jeho strýc koupil od hraběte Taszilóa Festeticse pivovar, jehož samostatným řízením pověřil právě Vencela mladšího. Pivovar pod jeho vedením natolik prosperoval, že se stal Vencel Reischl mladší v roce 1910 druhým nejbohatším občanem Keszthelye hned po zmíněném hraběti Festeticsovi.

V roce 1905 si majitel pivovaru pronajal od Festeticsů na dobu 35 let lázně Hévíz a ihned se pustil do velkých investic. Jeho cílem bylo pozvednout lázně mezi nejslavnější lázeňská střediska v Evropě. V prví fázi nechal zasypat část bažinatých území, ze kterých se měly stát stavební pozemky. Pod jeho vedením byly některé starší budovy na břehu jezera zbourány, zatímco ty, které byly v lepším stavu, byly přestavěny na moderní několikapodlažní vily. V roce 1906 byly postaveny domy Rákóczi a György a v roce 1907 dům Ference Deáka. V roce 1908 byl dokončen dům Lászlóa Csánye a budovy obchodního bazaru. O rok později se otevřel také Kulturní salon, ve kterém se pořádaly koncerty a plesy. V roce 1910 byl dokončen dům József a v roce 1912 vila Ella. V severní části města vzniklo moderní sanatorium a bylo dokončeno několik nových hotelů a budov služeb. Od roku 1906 probíhaly neustále další investice, v rámci nichž se začalo také s modernizací a rozšířením budov lázní.

Vedle dřívějších zrcadlových lázní byly postaveny další budovy stojící rovněž na dřevěných pilotech a zakončené kupolí. Dřívější jednoduchá dřevěná lávka byla v roce 1907 nahrazena dřevěným krytým mostem, který byl postaven o kousek dál. Vznikl také emblematický hlavní vchod se dvěma věžemi, před nímž nechal kníže Festetics umístit postavy andělů, cherubínů.

Již v roce 1906 působil v Hévízu během letní sezóny lázeňský lékař Dr. Vilmos Schulhof, jenž svými metodami, vědomostmi a mezinárodně uznávanými studiemi a publikacemi významně přispěl k popularizaci úspěchů hévízské lázeňské léčby. V Hévízu pracoval až do roku 1944, kdy byl i s manželkou deportován do Osvětimi.

Dr. Károly Moll přišel do Hévízu v roce 1920 a v roce 1932 se stal vedoucím lékařem lázní. Odbornost zdejších lékařů se těšila mezinárodnímu uznání. Ústavy, které využívaly jimi vyvinuté metody, nově zaváděné léčebné postupy a výzkumy vycházející z praktických zkušeností šířily věhlas lázní Hévíz doma i v zahraničí.

Stavební práce byly provázeny rozsáhlým dobovým „marketingem“. Krásu a vybavenost lázní propagovaly barevné plakáty. Vycházely maďarské i německé publikace propagující moderní lázně a jejich blahodárnou léčivou vodu i pestrý kulturní život. I díky úsilí Vencela Reischla získal Hévíz titul osada lázeňského charakteru a v roce 1914 dorazila do Hévízu na léčebnou kúru slonice Nelly z budapešťské zoologické zahrady, což Hévízu zajistilo velkou pozornost v tehdejším tisku.

V době první světové války byly sice investice přerušeny, ale lázeňský život pokračoval relativně nerušeně. Po válce se dokonce Hévíz ocitl svým způsobem v ještě příznivější situaci, neboť celá řada renomovaných uherských lázní se nacházela v odtrženým částech země a Hévíz byl takřka jediným významným lázeňským střediskem, které zůstalo v Maďarsku. To je také důvod, proč zde i po roce 1920 došlo k významným investicím, například k výstavbě dalších vil, penzionů, kina, pošty nebo silniční sítě.

V roce 1927 byla pod vedením dětí Vencela Reischla postavena patrová budova koupaliště na severním břehu jezera a další lázně, ke kterým vedl most.

Vencel Reischl mladší měl celkem osm dětí a zemřel v roce 1923 ve věku 83 let, přičemž své rodině zanechal velké jmění a příjmy plynoucí z léčebných lázní, které měl pronajaty a které se v té době těšily již mezinárodnímu věhlasu.
V roce 1932 dostala ústřední budova na jezeře prosklenou střechu umístěnou na posuvné železné konstrukci, takže mohla být za pěkného počasí otevřená a za deště zavřená. V té době již stálo v okolí 7 hotelů, 12 restaurací a 40 vil a ročně do Hévízu přijíždělo na 16 tisíc návštěvníků.
Rodina Reischlova patřila v první polovině 20. století k nejvlivnějším rodinám v Keszthelyi a okolí a těšila se velké úctě, neboť svou veřejnou angažovaností napomohla rozkvětu celého regionu. Je smutnou skutečností, že v důsledku protižidovských zákonů nejenže její členové nemohli ve 40. letech zastávat žádné veřejné funkce, ale neměli dokonce ani volební právo. Několik členů rodiny později kvůli svému židovskému původu emigrovalo a jejich pivovar v Keszthelyi, stejně jako hotel Hungária byly v roce 1948 znárodněny.

A co se stalo s lázněmi?

Nájemní smlouva na dobu 35 let vypršela v roce 1940. Lázně se spolu s hotely a sanatoriem dostaly opět do rukou Festeticsů, kteří plánovali další investice. Kníže však v roce 1941 ve věku 59 let náhle zemřel. Dědicem monopolu se stal jeho teprve 9měsíční syn, takže se o majetek starala jeho matka, hraběnka Mária Haugwitzová. V prvních letech války probíhal lázeňský život v Hévízu relativně klidně, od roku 1943 však byly téměř všechny hotely přeměněny na vojenské nemocnice. 25. dubna 1945 Národní výbor v Hévízu rozhodl, že lázně Hévíz spolu s jezerem a všemi okolními stavbami a parky, které jsou majetkem nezletilého knížete Györgye (IV.) Festeticse, pobývajícího v zahraničí, přecházejí do majetku obce. O vlastnictví jezerních lázní rodina bojovala marně. V březnu 1948 byly všechny nemovitosti znárodněny.

DR. KÁROLY MOLL /1889, Simaság – 1982, Hévíz /

Lékařský diplom získal v roce 1913 a od roku 1920 působil v Hévízu, byl však také členem několika odborných organizací celostátního významu a v roce 1927 založil v budapešťské nemocnici Maďarských státních drah první revmatologické oddělení. V roce 1932 byl v Hévízu jmenován vedoucím lázeňským lékařem a roku 1952 se stal také primářem a vedoucím oddělení tehdy již Státní lázeňské nemocnice. Až do svého odchodu do penze v roce 1968 zde vykonával rovněž funkci náměstka ředitele. Ne náhodou mu bylo uděleno čestné občanství města Hévíz. Jeho práce, výzkumná činnost a odborné úspěchy významně přispěly k uznání hévízské léčby doma i v zahraničí. S jeho jménem se pojí kromě vynálezu metody zátěžové lázně také zmapování proudů v Hévízském jezeře. Vydal přes 50 článků v odborných časopisech. Důstojnou odbornou partnerkou v jeho práci mu byla jeho manželka, Dr. Ilona Hoffmann (1908–2008), která byla první revmatoložkou ve zdejších lázních.
Dr. Károlye Molla v Hévízu připomíná socha a pamětní místnost ve zdejší nemocnici, zařízená vlastními lékařskými nástroji a předměty tohoto renomovaného lázeňského lékaře. V Hévízu dnes působí i jeho dcera, Dr. Veronika Moll, která je rovněž revmatoložkou.

DR. VILMOS SCHULHOF a DR. ÖDÖN SCHULHOF /1874, Budapešť – 1944, Osvětim a 1896, Budapešť – 1978, Budapešť/

Vilmos Schulhof, jehož jméno nese promenáda před nemocnicí, absolvoval medicínu v Budapešti a poté vykonával lékařskou praxi v Berlíně. Nejprve pracoval v budapešťských lázních svatého Lukáše a v roce 1905 se dostal do Hévízu, kde působil až do roku 1944 jako lázeňský lékař a posléze jako primář sanatoria. Jeho práce měla mimořádný význam pro zviditelnění Hévízu jako lázeňského střediska. Velmi se zasloužil o rozvoj lékařských metod, o čemž svědčí například založení Zanderova ústavu v roce 1911, který byl do té doby pouze v Karlových Varech. Podstatou Zanderovy metody je využití strojů, které pomáhají při léčebné gymnastice; například pacientům, kteří mají potíže s pohybem, pomáhají při fyzioterapii rozhýbat části těla speciální přístroje. Zavedením těchto metod udělal velký krok k tomu, aby pomohl k uzdravení i pacientům s velmi omezenou pohyblivostí. V roce 1927 vydal německojazyčnou publikaci, ve které podrobně přiblížil hévízské léčebné faktory a v roce 1937 vyšla jeho kniha s názvem Hévízgyógyfürdő (Hévízské léčebné lázně), ve které shrnul své zkušenosti lázeňského lékaře z několika desetiletí. Jeho krédem bylo, že „zkušenost je nadřazena vědomostem“. Ani jeho věhlas a odborná erudice jej samotného ani jeho ženu bohužel neuchránily před deportací z ghetta v Keszthelyi do Osvětimi v roce 1944. V jeho práci pokračoval jeho o 22 let mladší nevlastní bratr Ödön Schulhof (1896–1978), který se v době deportací naštěstí nenacházel ve městě. Jako revmatolog a fyzioterapeutický odborný lékař se zabýval především diagnostickými vyšetřeními. I on se však věnoval výzkumné činnosti, když zkoumal například účinky hydrostatického tlaku vody nebo biologické účinky bahenních zábalů při procedurách. Světový věhlas mu zajistilo využívání rentgenových snímků kostí v rámci terapie. V Hévízu působil až do roku 1948, o rok později se přestěhoval zpět do Budapešti, kde se stal ředitelem Státního výzkumného ústavu balneologie. Pod jeho vedením vyrostly celé generace revmatologů, neboť vedle pedagogické činnosti je také autorem první maďarské učebnice revmatologie. V době působení Ödöna Schulhofa bylo v Hévízu zavedeno rentgenové vyšetření a elektroléčebné procedury.

Poté, co nechal hrabě György Festetics postavit v Hévízu v roce 1795 první lázeňský dům, staly se lázně rychle proslulé doma i v zahraničí. Koncem 19. a začátkem 20. století přijíždělo do Hévízu za odpočinkem a zotavením čím dál více známých osobností.
Hévízské lázeňské kúry se účastnila nebo lázně navštívila celá řada slavných maďarských spisovatelů a básníků jako Mihály Csokonai Vitéz, Sándor Kisfaludy, Dániel Berzsenyi, Károly Eötvös, Pál Gyulai, Attila József, Áron Tamási, Gyula Illyés, Lőrinc Szabó nebo Zsigmond Móricz.
Stejně tak Hévíz navštěvovali mnozí umělci, například Mari Jászai, Sári Sebők, Erzsi Sándor, Ferenc Székelyhidi, Karola Szalai, Endre Nagy či Gyula Saphir.

Zavítalo sem rovněž několik členů královské rodiny. Na seznamu návštěvníků najdeme například jméno dědice trůnu Františka Ferdinanda d’Este, který byl hostem knížete Taszilóa Festeticse. Hévíz navštívil také arcivévoda Josef s manželkou, arcivévodkyní Augustou.
Do Hévízu pravidelně jezdili také badatelé, vědci a politici, jako například József Eötvös, Ferenc Pulszky, Kálmán Széll, Kálmán Kittenberger, Béla Lengyel nebo Dr. Gyula Weszelszky.

V Hévízu pobýval i slavný estonský spisovatel Eduard Vilde.

K nechvalně proslulým hostům 2. poloviny 20. století patřili tehdejší političtí představitelé: V 70. a 80. letech se v Hévízu rekreovala celá řada prominentních politiků z domova i ze zahraničí. Samozřejmě za naprostého utajení, takže dodnes existují hosté, jejichž jména zůstávají záhadou. Jisti si naopak můžeme být tím, že Hévíz navštívil například Fred Sinowatz (1982), který se stal v roce 1983 rakouským kancléřem. V 80. letech navštívilo Hévíz hned několikrát vedení východoněmecké tajné služby Stasi. Delegaci obvykle tvořilo 20–25 mužů a dvě dámy jako doprovod a zpravidla mezi nimi byl i samotný šéf Stasi Markus Wolf, přezdívaný „muž bez tváře“. V září 1984 se v Hévízu neubytoval nikdo jiný než sám venezuelský rodák „Carlos“, známý spíše jako „Šakal“, nejobávanější terorista v dobách studené války, po kterém pátral Interpol. Šakal však tehdy nebyl v Maďarsku a dokonce ani v Hévízu poprvé, už v první polovině 80. let se tu několikrát setkal se šéfem Stasi. Tito hosté byli samozřejmě ubytováni v sanatoriu ministerstva vnitra, které bylo hlídáno i armádou.
Ke známým hostům patřil například jihoafrický kardiochirurg profesor Christian Barnard, jenž v roce 1967 provedl první transplantaci srdce. V červnu 1993 byl v jedné z budov hotelu Hunguest Hotels ubytován 14. tibetský dalajláma Tändzin Gjamccho, který se zúčastnil odhalení Stúpy míru v Zalaszántó.

V roce 1970 a 1972 pobýval v Hévízu János Kádár. O jeho návštěvách však lidé věděli jen podle toho, že budova sanatoria ministerstva vnitra v Kossuthově ulici byla pod neustálým dohledem policie. V Hévízu se zotavoval také známý op-artový umělec Vicotr Vasarely a několikrát i kosmonaut Bertalan Farkas. Hudební skladatel György Ránki, nositel Kossuthovy ceny, při svém pobytu v Hévízu zkomponoval skladbu Kain a Ábel.

Nejslavnější sloní host, Nelly

V roce 1913 věnoval ředitel cirkusu Mátyás Beketow budapešťské zoologické zahradě mladou slonici, o níž usoudil, že kvůli bolavým nohám nebude vhodná pro cirkusovou kariéru. Dr. Emil Raitsits, zvěrolékař zoologické zahrady, slonici jménem Nelly důkladně vyšetřil a diagnostikoval jí počínají revmatismus. Vedení zoologické zahrady se rozhodlo pomoci Nelly s revmatismem lázeňskou léčbou, a tak se k velké radosti obyvatel Hévízu několik měsíců léčila ve zdejších Jezerních lázních.